Od laserových obráběcích strojů, katolické teologie a zahradní architektury k tichu uvnitř vlastní hlavy, puchýřům a nikdy nekončícím lánům polí. Monika, Vlastík a Verča se vydali na předprogram Světového dne mládeže pěšky. Po cestě z jihu Moravy do polské Opole ušli 180 kilometrů.

„Zážitků máme strašně moc.“ Je sice už docela pozdě večer, ale Monika je pořád plná energie a nadšeně popisuje sedmidenní cestu. Není těžké uhodnout, kdo pouť na SDM vymyslel. „Dvakrát jsem byla pěšky v Santiagu. Říkala jsem si, že když je to světové setkání tak blízko, mohla bych na něj vyrazit po svých,“ vysvětluje asi dvacetiletá iniciátorka. Její spoluputovník Vlasťa ze začátku spíš mlčí nebo jen sporadicky doplňuje Moničinu výpověď. Později se ale rozpovídá tak, že jej téměř není možné zastavit. Také na něj cesta silně zapůsobila.

Vařič a tři trička

Ujít třicet kilometrů za den hrozné není. Horší je vědomí, že zítra půjdete dalších třicet. A pozítří stejně tak. „Nohy mě nebolí. Ale puchýře byly hrozný,“ vzpomíná Monika. „Měl jsem je hned první den. A když se zacelily, přišla druhá řada. Celou cestu puchýře. Už sice zmizely, zato mě bolí lýtka a chodidla,“ doplňuje Vlasťa.

Devadesát na české, devadesát kilometrů na polské straně, pot, únava, plné krosny. „Brali jsme jen to nejnutnější, takže tři trička… No dobře, měli jsme vařič,“ přiznává Vlasťa zbytečnou zátěž. „Použili jsme jej nakonec tak dvakrát, jinak jsme všechno jídlo dostali. A to jsme prosili jen o kousek místa na rozložení karimatky a trochu vody k pití,“ mluví o udivující vstřícnosti některých místních Monika a potvrzuje, že přespávání dopředu neplánovali. „Spoléhali jsme na Boží milost. Někde jsme museli obejít třeba patnáct baráků, protože ve vesnici nebyla fara. Jinde zase byli lidé hodně naladění proti světovému setkání, takže nás nechtěli ani vidět.“

Bylo nás deset

Pod hvězdami poutníci strávili pouze první noc. „Já jsem vždycky hlídal batohy a holky šly obcházet domy. Pak jen dodaly, že s sebou mají ještě třetího. To bylo schválně, aby se mě lidi nebáli,“ směje se skoro dvoumetrový Vlasťa. Možná je tedy dobře, že z původních deseti zájemců o pěší pouť zbyla hrstka statečných. Ze začátku šli dokonce Monika s Vlasťou sami, Veronika se připojila zhruba v polovině cesty. „Byli jsme kvůli tomu asi víc podezřelí. Místní si občas mysleli, že je vykrademe. Nebo že utíkáme před zákonem a před rodiči,“ vyprávějí. „Nikoho jsme nepřesvědčovali, žádná zbytečná slova navíc. Nechali jsme na lidech, jestli nám budou věřit,“ krčí rameny Monika.

Modlitby jsme obětovali za ty, co nám pomohli

Sedíte někde v liduprázdné pustině a vaříte si večeři. Okolo projíždějící auto zastaví, řidič se s vámi dá do řeči, a za chvíli máte klobásy, rajčata a vodu. „Pět litrů jí bylo. Tak jsme museli vypít, co jsme měli, abychom si mohli doplnit zásoby a neurazili naše hostitele,“ vzpomíná Vlasťa. Pomocníků na cestě bylo dost: ředitelka, která unaveným pocestným dala k dispozici celou školu a přinesla nedělní oběd. Farnost, která se připravovala na poutníky z Bolívie, ale neváhala se o pizzu podělit ani s méně exotickými návštěvníky. „Vždy jsme obětovali modlitby za ty, kteří nás ubytovali předcházející den, a potom jsme se modlili za ubytování na nadcházející noc,“ popisuje Monika.

V mapě zakreslené cesty ne vždy odpovídaly skutečnosti. Směr se naštěstí skupině dařilo udržovat správný – pořád na sever. „Šli jsme tři kiláky řepkou, doškrábaní, ale zvládli jsme to v pohodě,“ hodnotí trasu Vlasťa. „Jé, těch bylo!“ Hovoří potom poutník o momentech, kdy litoval, že se na cestu vydal. „Každý den minimálně dvakrát,“ usmívá se.

Je spousta míst, kde jsem ještě nebyla

V cíli se vám lehce může stát, že byste chtěli jít dál. „Byli jsme rádi, že už to má konec,“ smějí se Monika a Vlasťa. „Uvnitř jsme však chtěli pokračovat. Člověk už byl sladěný s ostatními a s tím, co dělá. Nechtěl měnit prostředí. Nohy si velice rády odpočinuly, ale vnitřně jsem naši pouť skončit nechtěla,“ přibližuje první pocity po příchodu do Opole Monika. „První dva dny jsem hrozně prožívala, že někam jedu autem, že spím na měkké posteli,“ popisuje. „I kdybych dostal postel, nechtěl bych ji, protože bych se na ni nevešel,“ komentuje první noc v cíli jediný muž výpravy s tím, že toužil po své karimatce.

Vlasťa nemá další putování v nejbližší době v plánu. Zato Monice svítí oči nedočkavostí a nadšením: „Je spousta míst, kam se dá ještě jít, a kde jsem ještě nebyla.“ Její spoluputovník jenom obrátí oči v sloup. Je ale téměř jisté, že cestou do Opole jeho putování neskončilo.

Foto: Vlastimil Potočný