Většinou o nich pro výkony herců ani nevíte. Přesto existují. Dokonce je budete moci potkat v českém centru na Světovém dni mládeže v Krakově. Záhadní scénografové jsou konečně na scéně - vyzpovídali jsme jednoho z nich, klavíristu a studenta architektury Dominika Tomáše Petra. Dominik se podílí nejen na přípravě scénografie, spolu s ostatními chystá také režijní program českého centra ve farnosti Mogila.

Co to znamená, dělat scénografa?

Dominik Tomáš Petr jako svatý Augustin na Celostátním setkání animátorů v Třešti

Jsem součástí režijní skupinky, ale zároveň mám vlastní skupinku, která se bude starat jen o pódium. Je nás větší parta kluků, většinou architektů, připravujeme scénu technicky. Máme taky dámskou posilu, Verču Petrášovou, která nám zase pomáhá umělecky. Dělat scénografa znamená, že je člověk v prima společenství.Jednou za měsíc jezdíme do Hlinska s režijní skupinkou, pak se ještě potkávám s mojí skupinkou. Jak se setkání blíží, je kontakt intenzivnější. Vedle modlitby a mše je samozřejmě vždycky na programu Krakov.

Na Celostátním setkání animátorů v Třešti jsi hrál sv. Augustina. Letos máš taky nějakou hereckou úlohu?

V Třešti jsem měl také na starosti scénografii, a shodou podivných náhod jsem se dostal i na pódium. Snad se na to dalo koukat, jsem neherec, v životě jsem nehrál. Tentokráte se na pódium podívám znovu. Snad můžu prozradit, že jsou tam dvě scénky, ve kterých budu obsazen. Naštěstí to budou jenom štěky, nic textově náročného.

Jak vypadá chystání scény prakticky?

Zásadní je myšlenka celé věci. Pódium má podporovat program, zároveň je to cíl naší společné cesty do Krakova, slavobrána. Pódium má také vytvářet zázemí pro SBM a pro herce, pro Režii. Bude se do toho ještě mísit liturgie - mše svaté. Na místě stojí rádoby antický chrámek, betonový, z 80. let. Ten se snažíme spíš zastínit, nechtěli jsme ho moc používat, protože se nám příliš nelíbí. Tak si z něj vybíráme fragmenty, jako třeba schody.

Co musíte zajistit přímo na místě?

Nejdřív jsem musel celé místo zaměřit jen pomocí laseru, takže to mám dost hrubě, abychom znali aspoň základní parametry. Potom jsme vyhodnotili, jak se na tom dá postavit konstrukce pódia, což zajišťuje Jiří Mašek, který je zároveň zvukař. Dohromady to všechno bude dávat technická pódiová skupinka s Láďou Hylenou v čele. Pódium je velká kostra, která se teprve bude obalovat scénou, kterou musíme navrhnout a dát jí grafickou a vizuální podobu. Takže od myšlenky to jde přes technické řešení k tomu vizuálu, a musí to vydržet déšť, nárazy větru. Zároveň by to mělo dobře vypadat a být funkční pro herce. Chceme navodit atmosféru, která bude nějakým způsobem souviset s tématem milosrdenství.

Takže to musí být scéna milosrdná pro herce. :)

Velice milosrdná scéna, samozřejmě. Milosrdenství je hodně abstraktní pojem, chtěl jsem jej nějak vyjádřit. A došel jsem k tomu, že to pro mě je světlo. Světlo je fyzikální prvek, vlnění, které nevidíme; velice abstraktní. Proto je ten ústřední motiv, který diváci uvidí, světelný. Protože světlo je pro mě stejně abstraktní jako milosrdenství. Je v našich konkrétních životech, v příbězích z bible, ale kdybychom měli boží milosrdenství vysvětlit jednou větou, tak aspoň já bych to neuměl. Je to jenom takový lehký dotyk.

Vidím, že máš na ruce nakreslený domeček. Pořád si někam něco zakresluješ?

To je posedlost z povolání. Ale přijde mi, že jsem spíš klavírista než architekt. O světě přemýšlím hudebně. Jen teď mám takovou architektonickou posedlost, že chodím s laserovým metrem a různě si přeměřuju proporce a velikosti. Protože jsem zjistil, že nedokážu odhadnout, jestli má budova na výšku dvacet nebo třicet metrů. Když vidím nějaký pěkný dům, zakreslím si ho. Myslím, že je důležité vybudovat si nějaký mustr krásy, aby člověk věděl, co je krásné. Nakreslil jsem si tady takový starý domeček z Mogily, který jsme viděli po cestě, nedaleko kostela sv. Faustiny. Přišel mi krásný, byl takový roztomilý. Tak jsem si ho nakreslil na ruku. Není to tetování. :)

Co pro tebe bude krásné v Krakově?

Hlavně společenství. To je pro mě krásné už teď. Zažil jsem Třešť, takže už jsem trochu věděl, do čeho jdu. Vlastně ne úplně. Třešť byla pro 700 lidí, tady jich bude v českém centru 5000 a víc. Společenství je na tom opravdu to nejkrásnější, proto stojí za to do Krakova jet. Protože se člověk potká s úžasnými lidmi. Už jsem jich potkal tolik, že to nemůžu pořád ještě rozdýchat. A pořád poznávám nové a nové, je to nádherné. Jde totiž o skutečně živé společenství, skrze které se člověk může skutečně dotknout Krista. I božího milosrdenství, protože bez něj by společenství nebylo.

 

Foto:  Dominik jako svatý Augustin. (Celostátní setkání animátorů v Třešti)