Jan Pavlíček alias Patty se na minulém Světovém dni mládeže v Riu de Janeiru rozhodl pro kněžské povolání. Podnítila ho k tomu mimo jiné noční vigilie. Papež František při ní mladé vybízel k aktivnímu zapojení se do misijního úsilí. Patty vzal jeho slova vážně. Nyní žije v Olomouci, má za sebou první rok v konviktu a pokračuje ve studiu na Cyrilometodějské teologické fakultě.

 „Já jsem se do Ria dostal vlastně pracovně,“ vzpomíná Patty. „Byl jsem totiž tou dobou zaměstnaný v Diecézním centru mládeže v Brně a z každého centra v republice mělo jet několik zástupců. Od nás jsem se nakonec přihlásil já.“

Patty dostal na starosti liturgii. To znamenalo zajistit vše potřebné k hladkému průběhu bohoslužeb, modliteb a duchovních promluv. Přímo v Riu proto vždy dopoledne trávil v českém Národním centru, staral se o duchovní programy, odpoledne pak mohl více vyrazit do města. A tam rozhodně bylo co vidět. Patty se dostal například na horu Corcovado se sochou Krista, fotbalový stadion Maracana nebo na poutní místo Aparecida. Vzpomíná také na setkání s místními: „U rodin jsme bydleli v rámci předprogramu. Dali nám zakusit svoji otevřenost, kterou mají ve své nátuře, velmi si nás vážili, organizovali pro nás různé programy. Musím říct, že to bylo něco neuvěřitelného.“

Nicméně také čeští poutníci vytvořili podle Pattyho dobré společenství. Vzhledem k tomu, že na druhou stranu polokoule mířilo pouze několik desítek mladých věřících, bylo prostoru k vzájemnému seznámení poměrně hodně.

Skupina českých věřících takto společně prožila mnoho okamžiků. Patty vzpomíná na křížovou cestu nebo závěrečnou mši s papežem. Právě při liturgiích se také projevovaly některé kulturní odlišnosti. Hodně se zpívalo, zvedaly se ruce, lidé se objímali. Mše nebyly doprovázeny na varhany, ale, jak říká Patty, na „jemně rozladěné jamahy a kytary.“ Další rozdílnosti zaznamenal ve zpěvu místních věřících: „Nikomu víceméně nevadilo, že neumí zpívat. Dokonce mi přišlo, že ten, kdo neumí zpívat, zpívá o to radostněji a o to víc nahlas.“

A co by Patty vzkázal těm, kteří se chystají na Světový den mládeže do polského Krakova?

„Určitě je to nezapomenutelný zážitek. A člověk se tam ani nemusí rozhodnout pro nějakou formu zasvěceného života nebo pro manželství … nemusí tam udělat žádné rozhodnutí. Ale ten zážitek víry a společenství mladých za to prostě stojí. A pokud zůstane otevřený a nabídne se Bohu, tak Bůh to přijme a nějakým způsobem použije dál v jeho životě. Zkrátka si myslím, že stojí za to do Krakova jet. Není to tak daleko.“ 

autorka článku: Hana Sedláková