Manželé Hanka a Pavel Sedlákovi se spolu se stovkou dalších Čechů zúčastnili v roce 2013 Světového dne mládeže (SDM) v Riu de Janeiro. Nebyla to pro ně první zkušenost se světovým setkáním mladých, v roce 2011 totiž zažili i SDM v Madridu. A Pavel byl dokonce v roce 2005 v Kolíně nad Rýnem.


Z corridy na fotbalový stadion

Co se vám vybaví jako nejsilnější zážitek nebo dojem ze světových setkání mládeže?

Hanka: Osobně se mi více vybavují zážitky z Ria. Přeci jen to byla větší „exotika“, setkání s úplně jinou kulturou a lidmi. Jejich přátelství a pohostinnost byla nesmírná. Opravdu si nás vážili. Prožili jsme díky nim spoustu nepopsatelných okamžiků - od slavení bohoslužeb, přes koncerty, tanec až po společné jídlo.

Na hlavním programu byla nezapomenutelná například noční vigilie s papežem Františkem. Byla to vlastně jeho první zahraniční cesta a musím říct, že jsme všichni byli uchváceni jeho bezprostředností, tím, že měnil program, přijímal různé dárky, s jedním poutníkem si dokonce vyměnil čepec. Od dalšího přijal tradiční brazilský nápoj. A když potom v promluvě argentinské mládeži řekl, že chce mladé v ulicích slyšet, úplně si nás získal. No… Jeho přání jsme samozřejmě svědomitě plnili.

Pavel: Španělsko bylo bouřlivější než Německo a Brazílie byla oproti tomu ještě znásobená. Po organizační stránce to Brazilci sice zvládali ještě méně než Španělé, ale atmosféra byla nejbouřlivější ze všech tří setkání, co jsem zažil. V autobuse MHD se zpívalo… A taky rád vzpomínám na mše na pláži.

Které místo se vám nejvíc vrylo do paměti?

Hanka: Z brazilského setkání asi dominanta Ria, socha, kterou nazývají Cristo Redentor, čili Kristus Spasitel. Potom pláž Copacabana. Poutní místo Aparecida. A místní příroda.

 

 

Hani, jak v Madridu, tak v Riu jste byli s Pavlem spolu. Přišla nějaká chvíle, kdy bys to tam bez něj nezvládla? Kdys byla OPRAVDU moc ráda, že ho máš vedle sebe?

Skoro pořád. I když jsme spolu bydleli pouze v rámci hlavního programu v Madridu. V Riu byla situace taková, že když jsme se zeptali, jestli by nás jako manžele nemohli umístit do stejné rodiny, členové obou dvou rodin se začali přít, kdo nás získá. Tolik o nás stáli. Tak jsme řekli, že nevadí, že to zvládneme i bez sebe, a bydleli jsme každý jinde.

Jinak já měla třeba problémy zorientovat se v brazilské dopravě. Jízdní řád neexistoval, každé číslo mohlo jet vždy jinam, navíc v jinou dobu. Anglicky tam nikdo moc neuměl. Tak jsem byla ráda, že jsem podobné starosti mohla přenechat Pavlovi. Stejně tak třeba technické nároky na internetové připojení, když jsem odesílala různé natočené rozhovory nebo fotky do redakce a podobně.

Ty ses vlastně dostala do Ria přes svá studia žurnalistiky a práci v Proglasu, že?

Hanka: Přesně tak. V Riu jsem byla pracovně, což bylo dost náročné. Na mnohých místech byl mizerný signál, nemohla jsem se třeba dovolat na předem domluvené přímé přenosy, byly problémy s internetem a tak dále. Ale jinak - co se týče přímo žurnalistiky - mě to moc bavilo. Byla to neustálá akce.

 

 

Kolín: Když se zpívalo, tak to prostě hřmělo

Pavle, ty jsi zažil i Světový den mládeže v Kolíně nad Rýnem. Co Ti po těch osmi letech utkvělo v paměti?

Pavel: Nejvíc se mi toho vybaví z předprogramu. Moc pěkně nás ve městě přivítali, pořád nám nosili jídlo a pití. A na náměstí jsme sázeli stromek, aby na nás měli nějakou památku. Předprogramy můžu vždycky jen doporučit, hodně často se mi líbily ještě víc než samotné setkání, protože jsme bydleli v rodinách a mohli se s nimi víc seznámit. Pokaždé na nás byli moc milí.

Co hlavní program?

Pavel: V samotném Kolíně se mi nejvíc vryla do paměti mše svatá na fotbalovém stadionu. Dostat se tam nebylo úplně jednoduché, kapacita byla omezená. Ale nás tam protáhli starší kamarádi. Na stadionu byla úžasná atmosféra. Když se zpívalo, tak to prostě hřmělo. Na závěr mše jsme všichni zpívali a tancovali dole na trávníku. To bylo nezapomenutelné…

Taky jedno z nejhezčích vítání papeže, co jsem zažil, bylo v Kolíně. Papež plul na lodi se zástupci z každého státu.

A dojmy z vigilie?

Pavel: Na Marienfeldu podle předpovědi mělo hrozně pršet, měla přijít veliká bouřka. Chtěli jsme tam přespat, ale báli jsme se toho. Nakonec jsme tam opravdu zůstali a nekápla ani kapka, jen se nad námi valily černé mraky. Pódium bylo na kopci, takže všichni krásně viděli na papeže. A my Češi jsme byli úplně blízko. V Madridu jsme byli od papeže hrozně daleko, viděli jsme jen na obrazovky a taky nám už doopravdy pršelo. Na nedělní mši jsme se pak dostali do lepšího sektoru a tam už to bylo moc pěkné.

  

 

Spontánnost papeže Františka byla nakažlivá

Lišila se atmosféra setkání s papežem Františkem a s papežem Benediktem?

Hanka: Ano. Myslím, že rozdíl tam byl. Mladí jsou sice vždycky stejní a atmosféra je vždy nadšená, vřelá a… nepopsatelná. Přesto spontánnost papeže Františka byla nakažlivá. A v davu to bylo poznat. Papež Benedikt zase nabízel velmi hluboké teologické myšlenky. Každý zkrátka je jiný a já jsem ráda, že jsem je zažila oba. Byli úžasní.

Pavel: Papež Benedikt tolik nezdravil davy, měl víc ty hluboké myšlenky a kázání. To ne všichni mladí tak pochopí a ocení. Takže rozdíl tam určitě byl.

Co vám tato setkání dala? Pociťujete z nich ještě teď nějaký užitek?

Hanka: Určitě čerpám ze vzpomínek. Ráda se probírám fotkami, podívám se na dokument, který třeba ze setkání v Riu vznikl, setkám se s ostatními poutníky. Dokonce některé kontakty s místními přetrvávají.

Duchovně je to obtížnější. Osobně k tomu přistupuji tak, že není ani třeba neustále si připomínat události a prožitky ze setkání, spíš mě to svého času hodně posunulo a snažím se i v Česku pracovat na své cestě k Bohu. Vyhledávat zase jiné akce. A vzít si z nich to, co aktuálně potřebuju. A mé potřeby jsou pokaždé jiné. Určitě ale každé setkání byl obrovský krok ve víře.

Pavel: Taky jsme se vždycky snažili ještě se v každé zemi pořádně porozhlédnout. Ve Španělsku jsme se dostali na corridu, v Brazílii jsme šli na fotbalový zápas… Takže vzpomínky jsou bohaté.

Chystáte se příští rok aspoň na část setkání v Krakově, nebo budete SDM sledovat jen přes média?

Hanka: Příští rok budeme mít v době setkání přibližně půlročního kloučka, ale stejně bychom se do Polska rádi podívali, když je to tak blízko. Uvidíme, jak to budeme zvládat. Ale myslím, že alespoň na závěrečnou bohoslužbu by nám to vyjít mohlo.